Mohamedu Hamidu Noorovi je teprve 23 let, ale už teď s nostalgií vzpomíná na to, jaké musely být mezopotámské bažiny v Iráku, než vyschly a vyhladily jeho stádo vodních buvolů.
Dokonce i v jejich centru v Chibayish zbylo jen několik úseků starověkých vodních cest – domovů tisícileté kultury bažinských Arabů – spojených kanálky, které se prodívají rákosím.
Ústup ustupuje pusté krajině lysé, popraskané země, uvedla AFP.
Mohamed přišel o tři čtvrtiny svého hejna kvůli suchu, které nyní pustoší močály čtvrtým rokem v řadě. Tento týden Organizace spojených národů uvedla, že je to nejhorší za posledních 40 let, přičemž situaci popsala jako „alarmující“, přičemž „70 procent močálů je bez vody“.
„Ať se nad tebou Bůh smiluje!“ Mohamed úpěnlivě prosil, keffiyeh na hlavě, když přemítal o katastrofě pod nelítostnou modří čistého nebe.
Buvoli bahenní produkují mléko pro hustou sraženou smetanu, kterou Iráčané rádi jedí s medem k snídani.
Když močál vyschne, voda se stává slanou, dokud nezačne zabíjet buvoly. Mnoho Mohamedova stáda takto zemřelo a další museli být prodáni, než zahynuli i oni.
„Pokud bude sucho pokračovat a vláda nám nepomůže, zemřou i další,“ řekl mladý ovčák, který nemá jiné příjmy.
Mezopotámské bažiny a kultura bažinských Arabů – nebo Ma’danů – jako Mohamed, který v nich žije, mají status světového dědictví UNESCO. Ma’dan tam lovil a rybařil po dobu 5 000 let a stavěl domy z tkaného rákosí na plovoucích rákosových ostrovech, kde se setkávají řeky Tigris a Eufrat, než se vlijí do Perského zálivu.
Dokonce i jejich krásné, složité mešity byly vyrobeny z rákosí.
Bažiny se však podle posledních odhadů zmenšily z 20 000 kilometrů čtverečních (7 700 čtverečních mil) na počátku 90. let na 4 000 (1 500 čtverečních mil) – ucpané přehradami na velkých řekách proti proudu v Turecku a Sýrii a rostoucími teplotami v důsledku klimatických změn. Ze čtvrtmilionových Ma’danů, kteří žili v bažinách na počátku 90. let, zbylo jen několik tisíc.
Odborníci tvrdí, že irácké hospodaření s vodou nepomohlo.
50 stupňů Celsia
AFP překročila centrální Chibayish bažiny na konci června, kde za svítání byla teplota 35 stupňů Celsia (95 stupňů Fahrenheita), než se teploty přiblížily 50 stupňům.
Organizace spojených národů říká, že Irák patří mezi pět zemí nejvíce postižených některými z dopadů změny klimatu. Srážky jsou vzácné a vzácné a v příštích 25 letech Světová banka uvedla, že teplota vzroste v průměru o 2,5 stupně.
Inženýr Jassem Al-Asadi z Nature Iraq, přední ochranářské skupiny v zemi, uvedl, že hladina vody v centrálních močálech a Eufratu, které je napájejí, „klesá o půl centimetru za den“.
To se bude zhoršovat „během příštích dvou měsíců, protože teploty stoupají a stále více vody se vypařuje,“ dodal.
Aby Mohamed Hamid Nur načerpal vodu ze svých zbývajících buvolů, vezme svou kánoi do hlubších vod, kde je hladina soli nižší.
Vyhrnul si rukávy, aby naplnil vodní nádrž na kánoi a odhalil tetování Zulfiqar, meč imáma Aliho, jednoho ze zakladatelů šíitského islámu. Dostal to za „požehnání“ nebo požehnání, usmál se. Potřebuje veškerou pomoc, kterou může dostat.
Saddámův pokus je zabít
Bažiny jednou málem vymřely, když je bývalý Saddám Husajn vysušil, aby mohl dopadnout šíitské rebely, kteří tam hledali útočiště po neúspěšném povstání po první válce v Perském zálivu v roce 1991.
Během několika měsíců, vzpomíná Asadi, Saddám proměnil 90 % bažin v „poušť“. Většina Ma’danů uprchla nebo se „přemístila na jiné místo v Iráku nebo emigrovala do Švédska nebo Spojených států“.
Ale když invaze vedená Spojenými státy v roce 2003 svrhla Saddáma, zákopy, které vykopal, aby odvodnil močály, byly zničeny a Ahwar i Ma’an se vrátili.
O dvě desetiletí později hladina opět klesla.
„Hladina řeky Eufrat v Iráku je zhruba poloviční oproti hladině v 70. letech,“ řekl Ali al-Quraishi z Bagdádské technologické univerzity.
Vysvětlil, že „hlavním“ důvodem jsou přehrady u pramene Turecka, kde se jeho prameny nacházejí pro řeky Tigris a Eufrat a další na jeho přítocích v Sýrii a Íránu.
„Turci tam postavili další přehrady, aby uspokojili potřeby zemědělství. S rostoucím počtem obyvatel je potřeba více vody na zavlažování a domácí použití,“ dodal odborník.
Voda dlouhodobě zvyšuje napětí mezi Irákem a Tureckem. A když Irák požadoval, aby Ankara vydala další, turecký velvyslanec v Bagdádu Ali Reza Goni loni v červenci vyvolal pobouření tím, že Iráčany obvinil z „plýtvání vodou“.
Učenci tvrdí, že na tureckém tvrzení je zrnko pravdy. Vodní hospodářství v Iráku není zdaleka ideální.
Již od dob starých Sumerů iráčtí farmáři zaplavovali svou půdu, aby ji zavlažili, což je považováno za velmi plýtvací.
Nyní je ale vody pro zemědělství vzácné, protože úřady drasticky omezily pěstování orné půdy, aby zajistily dostatek pitné vody pro 42 milionů obyvatel země.
Irácký prezident Abdul Latif Rashid minulý měsíc BBC řekl, že vláda „učinila důležité kroky ke zlepšení systému hospodaření s vodou v rozhovorech se sousedními zeměmi“, aniž by upřesnila.
Znečištění a těžké kovy
Mezitím je v centrálních bažinách tak málo vody, že kánoe uvíznou.
Tam, kde byla voda „před dvěma měsíci,“ řekl pastýř Yusuf al-Mutlaq, je nyní poušť.
Není to tak dávno, co bylo stále obsazeno přibližně tucet „madifat“ – tradičních rákosových domů.
„Bývalo tam hodně buvolů, ale když voda začala odcházet, lidé odešli,“ řekl 20letý mladík, když jeho zvířata žvýkala krmivo z pytle s co nejmenším množstvím trávy.
Spolu se slaností roste také znečištění. Nader Fazza z univerzity v Bagdádu, který se specializuje na klimatické změny, uvedl, že odpadní vody, pesticidy, tovární a nemocniční odpad jsou vypouštěny přímo do Eufratu podél jeho toku a většina z nich končí v močálech.
„Analyzovali jsme vodu a našli jsme mnoho znečišťujících látek, jako jsou těžké kovy“, které způsobují onemocnění, řekl vědec.
A po celou dobu ryby umírají. Když plaval al-Bini – král iráckého stolu, nyní existují pouze ryby nevhodné ke konzumaci.
Zatímco příčiny katastrofy nebyly vyřešeny, někteří se snaží omezit následky sucha.
„náš život tam“
Francouzská nevládní organizace Agronomists and Veterinarians without Borders s podporou Francie školí své irácké kolegy a snaží se pomáhat pastevcům a lovcům.
„Minulé léto jsme strávili distribucí pitné vody pro lidi i zvířata v mokřadech,“ řekl veterinář Hervé Petit, odborník na rozvoj venkova.
Dodal, že mnoho pastevců bylo nuceno „prodávat svá dobytek za velmi nízké ceny“.
Ale takové iniciativy jsou vzácné. Inženýr Jassim Al-Asadi je jedním z mála, kdo bojuje o močály a varuje úřady.
Khaled Shamal z ministerstva vodních zdrojů řekl, že „tvrdě pracují“ na obnově mokřadů. Ale na prvním místě byla pitná voda a zásoby pro domácnost a zemědělství.
Mezitím mnoho Marsh Arabů odešlo do měst a měst, kde s nimi bylo často zacházeno jako s vyděděnci. Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) to loni označila za „masový exodus“.
Waleed Khudair opustil mokřady se svou ženou a šesti dětmi „před čtyřmi nebo pěti měsíci“, aby žili v domě na suché zemi ve městě Chibayish.
„Bylo to těžké, náš život byl jako před našimi prarodiči. Ale co můžeme dělat?“ řekl 30letý muž.
Dnes vykrmuje buvoly za účelem dalšího prodeje, ale musí kupovat krmivo za přemrštěné ceny, protože pro ně není k sežrání sotva stéblo trávy.
„Pokud se vody vrátí do stavu, v jakém byly předtím, vrátíme se do bažin. Náš život je tam,“ řekl.
Přátelský webový obhájce. Odborník na popkulturu. Bacon ninja. Tvrdý twitterový učenec.
