ALGERIE, ŠPANĚLSKO – Když muž vyplavil na břeh, nikdo neznal jeho jméno. Jeho tělo se vznášelo v oceánu celé týdny, poté většinu léta sedělo nepoznané v lednici ve španělské márnici.
Byl jedním z tisíců ztracených na moři během rekordního roku utonutí migrantů ve Španělsku. A možná by byl poslán s ostatními nevyžádanými mrtvými do neoznačeného hrobu, kdyby Martin Zamora nezjistil, že tělo má jméno a život.
27letý Achraf Amir byl mechanik z Tangeru. Byl nezvěstný několik týdnů, když se pan Zamora obrátil na svou rodinu prostřednictvím WhatsApp. Našel tělo jejich syna. Může jim to za cenu přinést v Maroku.
„Někdy mám pocit, že v příštích letech – po 30, 40, 50 letech, nevím kolik – se na nás budou dívat jako na příšery,“ řekl. „Uvidí nás všechny jako příšery, protože jsme nechali lidi takto zemřít.“
61letý otec Zamora, otec sedmi dětí, je majitelem jižní pohřební pomoci, márnice na Zeleném ostrově. Ale v tomto přístavním městě, kde jsou světla Maroka vidět přes Středozemní moře, je to víc než to. Pan Zamora je sběratel mrtvol pro ty, kteří se do Španělska nedostanou živí.
Pan Zamora, který říká, že repatrioval více než 800 těl za dvě desetiletí, vytvořil obchodní model jako několik málo dalších. Zápasí s obecními úředníky o předání těl, aby je mohl balzamovat. Spolupracuje s pašeráky na hledání příbuzných mrtvých a podnikl desítky cest do Afriky. A jeho poslední vystoupení v Maroku přišlo měsíc před vypuknutím epidemie.
Rodinám, které opustily své blízké jako pohřešované, může práce pana Zamory zajistit takové uzavření, na které rezignovali.
Jeho služby však stojí hodně – za získání domácího těla si účtuje 3 500 $ nebo více. Žádná španělská agentura nebude platit za to, co dělá, a ziskové marže pro podnikání jsou nízké, řekl. A tak ho nechává v šedé zóně, která je v pohraničních městech takhle neobvyklá, mezi vůlí konat dobro a potřebou uživit se.
„Mou další starostí je najít peníze,“ řekla Zamora. „Rodina nic nemá.“
Španělsko je svědkem ničivého pochodu migrantů topících se na moři.
Během prvních šesti měsíců roku zemřelo nebo zmizelo 2087 lidí při pokusu dostat se na břeh země, včetně 341 žen a 91 dětí, uvádí Caminando Fronteras, nevládní organizace. Sleduje úmrtí. Mezinárodní organizace pro migraci, orgán Organizace spojených národů, který udržuje konzervativnější počty, letos dosud zaznamenala více než 1300 úmrtí.
Helena Malino Garzon, která předsedá Caminandu Fronterasovi, uvedla, že situace ve Španělsku je obzvláště nejistá, protože je jedinou evropskou zemí s pašeráckými trasami jak v Atlantiku, tak ve Středomoří. „Patří sem některé z nejnebezpečnějších metod, které se nyní používají,“ řekla.
V blízkosti Kanárských ostrovů, španělského souostroví u západní Afriky, letos klesly desítky lodí.
Migrující lodě jsou také přitahovány úzkostí Gibraltarského průlivu, který je v jedné části široký jen devět mil, a to navzdory silným proudům, které potápí mnoho lodí. Někteří migranti se utopili jen několik hodin poté, co opustili Afriku, a jejich těla se později vyplavila na břeh na plážích v jihošpanělské oblasti Andalusie.
Španělská média někdy informují o nejnovějších tělech. Poté, co titulky sklouznou, začíná práce pana Zamory.
Svět, ve kterém žijeme
Tělo je hádanka. Jediným vodítkem jsou často šaty.
„Může být těžké rozpoznat něčí tvář,“ řekl pan Zamora. „Ale bota, košile, tričko – najednou to někdo v rodině pozná, protože to byl jednou dárek.“
Jeho první vodítko přišlo v roce 1999, kdy našel v oblečení mrtvého Maročana poznámku. V té době vláda zadávala outsourcing pohřebních ústavů, aby pohřbily nevyzvednuté ostatky v poli vedle místního hřbitova.
Pan Zamora byl v pohotovosti, když bylo toto tělo a 15 dalších objeveno na plážích. Těla vrátil do své márnice a ve Španělsku objevil mokrý papír s telefonním číslem.
Zavolal a chlap na druhém konci linky tvrdil, že nic neví. Ale o několik dní později, vzpomíná pan Zamora, tentýž muž zavolal znovu a přiznal, že byl zetěm utonulého mladíka.
„Dohodnu se s tebou: účtuji ti poloviční cenu za to, že tělo přivezete domů,“ řekl pan Zamora, „ale musíte mi pomoci najít zbytek rodin.“
Muž souhlasil, aby byl veden do oblasti na jihovýchodě Maroka, kde žil jeho švagr. Pan Zamora se zpočátku staral o tělo mladého muže, balzamoval ho a vrátil do Maroka. Poté získal povolení od místního soudce, aby odnesl oblečení ostatních mrtvých migrantů do Maroka.
Pan Zamora a jeho příbuzný chodili od vesnice k vesnici a nesli velkou polici, na kterou věšeli oblečení mrtvých přistěhovalců, spolu s prsteny a dalšími osobními věcmi, které odnesli na trhy, kde věděli, že lidé půjdou.
O dva týdny později identifikovali zbývajících 15 příbuzných a repatriovali každé tělo.
Pan Zamora si uvědomil, že má řešení toho, co bylo ve Španělsku považováno za ztracenou věc. Repatriace těl však stojí tisíce eur. Rodin, se kterými se setkával, bylo mnohem méně, než býval.
„Najdeš rodinu, dostaneš otce a matku, vezmou tě tam, kde žijí, a uvidíš, že je to plechová bouda na úbočí hory, v níž jsou kozy a kohout, a oni ti řeknou, že chtějí zpátky svého syna,“ řekl. „Co děláš? Buď obchodník nebo sentimentální?“
Muhammad al-Muqaddam, imám mešity v Algeciras, která shromažďuje rodiny mrtvých, řekl, že rozumí omezením pana Zamory. „Nakonec vedou pohřební ústav a tohle je podnikání,“ řekl imám. „Ale dělají, co mohou, a my jsme za to vděční.“
Jose Manuel Castillo, ředitel městské márnice v Algeciras, řekl, že pan Zamora vyplnil prázdnotu, kterou zanechaly úřady. „Někdo by se měl starat o papíry a přivést těla domů,“ řekl, „a pokud je to Martin Zamora, je to skvělé.“
I v horku jižního Španělska pan Zamora nosí kravatu a mokasíny a vypadá spíše jako právník než jako márnice. Jednoho odpoledne pracoval na mrtvole se svým synem Martinem Jr., 17.
„Našli to v pracovním oděvu,“ řekl o těle Martin mladší. „Možná šel rovnou z práce na loď.“
Chlapec se na chvíli ztratil a pan Zamora si téměř začal povídat sám se sebou. Jeho synovi bylo 15 let, když spolu poprvé pracovali, poté, co se loď převážející 40 lidí převrátila u pobřeží Barbate, severně od Algeciras, a zabila 22 lidí.
Říkal, že se bojí, aby jeho syn neměl noční můry, ale Martin mladší chtěl pracovat.
„Žádný otec nechce, aby jeho syn viděl tyto věci,“ řekl pan Zamora. „Ale toto je svět, ve kterém žijeme.“
Mechanik z Tangeru
Těsně před létem pan Zamora řekl, že obdržel zprávu WhatsApp od muže, který se identifikoval jako Youssef, a řekl, že pracuje v mešitě v La Linea, přes hranice od Gibraltarské skály.
Hlasová zpráva začala: „Byli tam dva chlapci, o kterých nevíme, jestli jsou naživu nebo mrtví – určitě jsou mrtví.“ „Rodina hledala všude a já jsem řekl, že se zeptáme někoho, koho známe, kdo je zapojen do tohoto druhu věcí.“
Následující zpráva obsahovala fotografii tří mužů na člunu v domácích záchranných vestách, pořízených chvíli před jejich odchodem z Maroka. Jedním z nich byl Achraf Amir, negramotný mechanik z Tangeru.
S tímto kontaktoval pan Zamora místní úřady, které měly tělo ve márnici. Dali panu Zamorovi obrázky mužových šatů a pan Zamora – s pomocí Youssefa – lokalizoval sestru pana Amera v Tangeru a ukázal jí obrázek oblečení. V dnešní době pan Zamora jen zřídka potřebuje podniknout výlety do Maroka, které podnikal dříve, a identifikoval se tak z dálky.
„Barva na jeho oblečení byla barvou na jeho oblečení v práci,“ řekla 28letá sestra Sakina Amir v telefonickém rozhovoru z Tangiers.
Řekla, že se její bratr jednou pokusil přejít do Španělska, jen aby byl deportován. Tentokrát to nikomu neřekl, ale zanechal vágní narážky, když rodina začala plánovat stěhování do nového domova.
„Vždycky nám říkal:„ Nebudu s vámi žít v novém domě, “vzpomíná paní Amirová.
Řekla, že odešel 13. dubna, a je pravděpodobné, že se jeho loď potopila ještě téže noci. Jeho tělo plavalo na moři po většinu dubna, než se koncem měsíce dostalo na břeh. Po zbytek jara a část léta byla umístěna do márnice, kde se zhoršila tím, že nezmrzla.
A tak v parný den nosil pan Zamora v srdci mrtvolu pana Amera a prošel se svým synem poli borovic a slunečnic. Tělo bylo zabaleno do přikrývek od Červeného kříže, které se našlo. Nemocniční karta byla připevněna k jedné noze. Do márnice dorazil pan Zamora a jeho syn v ochranných oblecích a začali balzamovat.
Deset pump z dlouhé jehly v rameni pana Amera. Dalších 10 na hrudi. O hodinu později pan Zamora zabalil tělo do pláště zahaleného zeleným pláštěm a posypal ho sušenými květinami, čímž znovu vytvořil islámský rituál, který imám kdysi viděl. Potom zavřel víko rakve a on a jeho syn si sundali hazmatové obleky. Ti dva byli zalití potem.
Práce je však téměř hotová. Ve vedlejší místnosti byly hromady spisů, lidé, které se pan Zamora stále pokoušel najít poté, co ho kontaktovali jejich příbuzní. Je tu Alžířan narozený v roce 1986. Jsou tu dva Maročané, kteří zmizeli na moři. A syrský muž měl manželku a žil v Aleppu.
A z druhé místnosti se ozvalo zvonění s dalším možným vodítkem.
„Martine, jdi pro můj telefon,“ řekl pan Zamora svému synovi a sundal si rukavice.
Aida Alami Přispěl k hlášení z Rabatu, Maroka a Jose Bautista z Madridu.
„Student. Popkulturní ninja. Vášnivý expert na potraviny. Oddaný televizní geek. Twitteraholic.“
