Praha, Česká republika – Potomci pozdního Československa, nepochybně spříznění geografickou, jazykovou a kulturní blízkostí, zůstali téměř třicet let rozděleni. Ovlivnil ale „sametový rozvod“ skutečně česko-slovenské vztahy, nebo jak blízcí si takoví příbuzní skutečně mohli být?
Sdílené rande?
Česká republika a Slovensko jsou pravděpodobně nejužší a nejpodobnější dvojice evropských zemí, které byly po většinu 20. století spojeny v jednu zemi, sdílely mnoho politických vzestupů a pádů a spojovalo je společné kulturní dědictví – nemluvě o jejich jazyků, ve velkých vzájemně srozumitelných částech. Ale „sdílení historie“ může být problematičtější, než si myslíme.
Přestože v počátcích Československa bylo oficiálním přístupem prosazování jednotného národa „Čechoslováků“ – což je nový koncept, který vznikl během 1. světové války a vyvrcholil v roce 1918 – obyvatelé obou regionů se nacházeli v značně odlišném prostředí. Ať už fyzicky, ekonomicky nebo i kulturně, vezmeme-li v úvahu, že Slováci byli po staletí součástí uherského království, zatímco Češi byli spojeni s rakouským a německým panstvím.
Ačkoli tento faktor mohl stačit k vyvolání určité míry nepřátelství, další prvky přispěly k otravě vztahů mezi propletenými státy.
Na rozdíl od českých zemí, průmyslové a výrobní velmoci, Slovensko zůstávalo silně zaostalé a bylo stále převážně zemědělským systémem. K překlenutí propasti musela být vytvořena nová infrastruktura – doprava, vzdělávání a byrokracie. Kromě toho se pouze Slováci objevili jako jedna etnická skupina mezi ostatními skupinami žijícími v meziválečném Československu a byli méně početní než etničtí Němci.
Nejdůležitější úřady byly stále převážně ve vlastnictví Čechů a sídlily v Čechách, což neodráželo prudký rozvoj vzdělanější vrstvy Slováků. Brzy východní polovina Československa vnímala českou přítomnost jako určitý druh kolonizace. Může být přátelský a mazlivý, ale přesto koloniální.
V roce 1938 bylo Československo sraženo na kolena Mnichovskou smlouvou, když západní mocnosti postoupily velké části země Hitlerovi, který tvrdil, že Němci tam žijící jsou utlačováni.
Slovensko získalo v oslabené republice významnou autonomii a v předvečer invaze nacistického Německa do českých zemí v březnu 1939 vyhlásilo svou „nezávislost“ na Praze. První Slovenská republika, která byla během 2. světové války fakticky německým loutkovým státem , by se nacházelo v turbulentních časech a živilo by Českou republiku na desítky let dopředu.
Na konci války bylo Československo znovu sjednoceno a v následujícím 40letém období socialistické totality došlo k opětovnému sblížení obou národů – i když je snadné spojit se s komunistickým režimem, který jakékoli náznaky disentu elegantně zametal pod koberec. Jakmile zvítězila demokracie, znovu se objevily aspirace na větší slovenskou autonomii, což vedlo k dalšímu federalismu a následnému rozpadu Československa v lednu 1993.
Přestože se Češi a Slováci dlouho považovali za „bratry“, označení „bratříček“ na Slovensku se stalo hořkým zdrojem frustrace stojící v cestě skutečně rovnocennému partnerství.
Jeden národ, nic víc
Vztahy mezi dvěma nově nezávislými státy se rychle rozvíjely. K rozkolu došlo pokojně (ne-li lidovým hlasováním), zmírnilo hořkost „slabé“ strany a otupilo povzbuzení „silné“ – což je fenomén tak běžný v historii v případech národního rozkladu.
Tvrzení, že žádné napětí neexistuje, by však bylo špatné. Slovenský národ se po staletích útlaku cizími mocnostmi konečně osamostatnil a chtěl toho využít. Byly zavedeny zákony, které měly zajistit, aby Slováci měli přístup k filmům a multimediálnímu obsahu (zejména beletrii a dalším médiím zaměřeným na děti) dabovaným v jejich mateřském jazyce na rozdíl od pouze češtiny (což bylo do té doby normou), a učitelé tak učinili, aby „ očistit“ slovenský jazyk od vlivu nadměrné češtiny
Tyto dva příklady, mezi mnoha dalšími, jsou dokladem snahy slovenského národa o rozvoj silného smyslu pro národní identitu, který si hrdě nese dodnes.
Na druhé straně hranice si Češi ke svým východním sousedům udržovali přátelský, i když poněkud blahosklonný postoj. Konec nutnosti vládního manévrování a vzájemných ústupků ve společném politickém prostředí uvolnil mnoho napětí.
Na tomto pozadí se objevil zajímavý a velmi symbolický trend. Postupem času začala velká část České republiky – zejména mladší generace v Čechách – ztrácet znalost slovenského jazyka. Tyto dva termíny se od sebe neoddělily a zůstávají si v lingvistice tak blízké jako před půl stoletím. Ale obě země ano, a to bylo umocněno rostoucí nedostatkem vzájemné interakce.
Upřímně řečeno, tato roztržka nebyla vzájemná: Slováci si udrželi mnohem silnější znalost češtiny než naopak – možná prostřednictvím ještě nedabovaných filmů a televizních pořadů, protože Slováci studovali více na českých univerzitách než naopak, nakonec možná jako nějaký historický pozůstatek předchozích vztahů.
Dvě země, jedna rodina
To, že takový trend vůbec existuje, byť jen na české straně, může budit dojem, že dochází k nějakému zásadnímu zlomu. Toto není ten případ. V nesčetných průzkumech prováděných od roku 1993 výzkumníci několikrát zjistili, že obě skupiny si navzájem udržují velmi pozitivní vnímání. I vzájemné stereotypy působí zvláštně přitažlivě. Z větší části.
Podle průzkumu psychologů z Akademie věd ČR v Praze jsou hlavní stereotypy Slováků spojené s Čechy takové, že bývají přátelští, vstřícní, sympatičtí a hraví. Někteří respondenti také zmínili rysy spojené s dominancí, jako je asertivita, neposlušnost a určitá hrdost.
Na druhou stranu Češi zkoumali, Popište to Slováci jsou čestní, veselí, náladoví a milí. Obecně se uvedené vlastnosti do značné míry opakují, což prozrazuje, jak podobně se obě skupiny navzájem vnímají. Pouze negativní rysy byly skutečně rozdělující, přičemž Češi Slováky popisovali jako nacionalisty, zatímco byli považováni za arogantní. Tyto dvě funkce výstižně vysvětlují dříve zmíněné dědictví.
Dosavadní výzkumy ukazují, že hlavním faktorem pozitivních vztahů mezi dvěma konkrétními skupinami jsou úzké vztahy mezi jejich jednotlivými členy. Česko-slovenská situace je výborným příkladem.
Podle stejného průzkumu převyšuje průměrný počet respondentů, kteří jsou přáteli nebo rodinnými příslušníky, kteří žijí nebo pocházejí z jiné země, srovnání s ostatními sousedními zeměmi. Polovina všech dotázaných Slováků uvedla, že má příbuzné v České republice. Stejně tak Slovensko bylo zemí, kde nejvíce Čechů přiznalo rodinné příslušníky. Podobný výsledek lze pozorovat, když byli dotazováni na přátele a známé.
Přestože uplynulé tři dekády přinesly výrazné změny v česko-slovenských vztazích, obě země se nestaly cizími, ani zdaleka ne. Nikdo neví, co přinese budoucnost, ale Češi a Slováci dnes zůstávají v úzkém kontaktu, rozumí si (i přes některé jazykové škytavky) a velmi se respektují. Sourozenci zůstávají sourozenci, i když už nesdílejí společný domov.
Napsal Michael Mesler
Narozen v Olomouci na Moravě, Michel studuje na Univerzitě Karlově v Praze. Amatérský spisovatel, který se chce živit žurnalistikou, je milovníkem historie, dokáže hodiny mluvit o literatuře a kinematografii a je vždy předmětem nějaké vášnivé politické debaty.
Nezávislý obhájce jídla. Celkový myslitel. Certifikovaný spisovatel. Televizní ninja. Profesionální tvůrce. Hip-friendly twitter feťák. Hrdý průzkumník. Bacon nadšenec.
