Skupina vědců z Katedry skandinávských studií Univerzity Karlovy a Ústavu novodobých dějin Univerzity v Trondheimu provádí od roku 2019 výzkum na téma české nucené práce v Norsku.
Prvotní myšlenka projektu přišla od Venduly Hingarové. Při hledání tématu spojujícího českou a norskou historii jsem narazil na rozsáhlou norskou studii nucené práce v Norsku a rozhodl jsem se upozornit na příběhy jednotlivců skrývajících se za postavami.
„Po návratu domů si mnozí zachovali písemný kontakt se svými norskými přáteli a mnozí si přáli Norsko znovu navštívit.“
Vyzpovídal jsem paní Hingarovou a jejího kolegu Zdenka Marshalka, vojenského historika z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, abych se o projektu dozvěděl více, a začal jsem dotazem pana Marshaleka, proč Německo potřebuje české pracovníky v Norsku. První místo:
„Norsko jako takové mělo díky své geografické poloze jedinečné místo v německých válečných plánech. Mělo sloužit jako základna pro německé námořní a letecké operace v Severním moři a Atlantském oceánu. Bylo proto předurčeno stát se velkou vojenskou základnou . ”
„Přístavy byly rozšířeny, byly postaveny obrovské betonové úkryty pro ponorky a také pobřežní dělostřelecké baterie atd. Jednou z největších výzev bylo vybudovat železnici, která by vedla až na sever, k finským hranicím. Plány tedy byly obrovské a stejně tak byly požadavky na velkou pracovní sílu “.
Celkový počet českých nucených dělníků v Norsku není znám, ale podle dostupných dokumentů bylo během války do země posláno asi 1400 Čechů.
První velký transport z Československa s asi 600 lidmi dorazil do Norska na začátku prosince 1942. Zdenko Maršálek znovu:
Mnoho z nich zůstalo v Oslu, ale většina z nich byla poslána do Trondheimu, který se stal hlavní tranzitní stanicí, ze které byli odvezeni na různá místa po celém Norsku.
„Většina z nich byla poslána na sever, poblíž Narviku, ale také do arktických oblastí Tromsø, Alta nebo Kirkenes, na finské hranici.“
„Češi tam pracovali ve větších či menších skupinách, někdy jich byly desítky, někdy jen pár a v některých případech byli mezi dělníky jiných národností úplně sami.“
Pracovní podmínky byly obecně velmi tvrdé a v dopisech a denících si zejména čeští dělníci stěžovali na nedostatek jídla a špatné ubytování. Přesto byli na tom lépe než pracovníci z jiných východoevropských zemí, říká Marshalek:
Obecně se Němci k českým dělníkům chovali lépe. Dostali více jídla, dokonce dostali plat za svou práci a mohli si vzít volno na návštěvu svých rodin. Všichni dělníci však byli navzdory své národnosti nuceni sloužit nacistům proti jejich vůli. “
Vendola Hingarova říká, že jednou z největších výzev, se kterými se setkávali při příjezdu do Norska, zejména do severních oblastí, byla arktická zima, kdy teploty klesly na minus 36 stupňů Celsia.
Vzpomínky nucených dělníků hovoří o hořkých sněhových bouřích, nedostatečném oblečení a podmínkách bydlení, které pro ně představovaly velkou výzvu.
„Severní pól je však pamatován nejen pro své kruté zimy a dlouhé noci, ale také pro krásnou přírodu, dlouhé letní dny a slunce, které nikdy nezapadá.“
„Severní pól je připomínán nejen díky drsným zimám a dlouhým nocím, ale také díky nádherné přírodě, dlouhým letním dnům a slunci, které nikdy nezapadá.“
Navzdory překážkám bylo Norsko relativně bezpečnou zemí, bez nebezpečí intenzivního bombardování spojenců. Podle dostupných dokumentů při jejich nasazení zahynuli pouze čtyři Češi.
Je také důležité říci, že s českými dělníky v Norsku bylo na rozdíl od jejich krajanů v Německu velmi dobře zacházeno místním obyvatelstvem.
Populace v Německu byla nepřátelská vůči zahraničním dělníkům, ale v Norsku byla populace také okupována, takže cítili relativně silnou solidaritu se zahraničními dělníky.
„Připomeňte nuceným dělníkům všech národností obrovskou podporu, kterou dostávají od místního norského obyvatelstva.“
Většina dělníků bydlela v dřevěných kasárnách poblíž pracoviště. Paní Hengarová řekla: Pracovali v průměru deset až dvanáct hodin šest dní v týdnu, ale směli trávit svůj volný čas, jak chtěli.
Mnoho z nich, zejména ve velkých městech, jako je Trondheim a Narvik, navázalo kontakty s místní mládeží.
„K nejintenzivnějším sociálním vztahům s místním obyvatelstvem došlo po kapitulaci, protože Češi museli na repatriaci čekat tři až čtyři měsíce.“
„Byly to dlouhé prázdniny po válce, takže není překvapením, že 20 z nich během této doby poznalo své budoucí manželky a vzalo je do Československa.“
Po návratu do Československa většina mužů obnovila předchozí život, nastoupila do práce nebo se vrátila ke studiu. Teprve když zestárli, začali obnovovat svá válečná přátelství.
V osmdesátých letech, kdy většina z nich dosáhla důchodového věku, začali pořádat pravidelná shromáždění a říkali si Noráci. Poslední takové setkání se uskutečnilo v roce 2005 ve městě Havlichkov Brod, kdy většina mužů dosáhla osmdesátky.
Když Vendula Hingarová z Univerzity Karlovy zahájila svůj projekt pro ošetřovatelství, většina mužů zemřela, takže nebyli žádní přímí svědci, se kterými by mohla mluvit.
Abych našel další informace, pokusil jsem se kontaktovat jejich příbuzné a posílat dopisy na válečné adresy a adresy shromážděné na shromážděních. Odpověď byla docela zdrcující, říká:
„Poslali jsme dopisy na tyto adresy v naději, že budeme moci kontaktovat naše vnoučata a obdrželi jsme mnoho odpovědí, některé velmi pěkné.“
Tyto zprávy jsme odeslali během druhého uzamčení Covid, kdy lidé seděli doma a měli čas projít hromady starých dokumentů. Takže jsme dostali skvělý materiál, včetně deníků, fotoalb a psaných příběhů.
„Bylo opravdu úžasné, že i po 78 letech války a tolik let poté, co přeživší zemřeli, rodiny stále uchovávaly věci doma.“
Přestože čeští dělníci litovali, že strávili nejlepší roky svého života na nucené práci, jejich vztah se zemí byl velmi intimní a mnozí považovali Norsko za svůj druhý domov, říká paní Hingarova.
Mezi věci, které vynesli na světlo, je vřelý a přátelský vztah s místními obyvateli:
„Ve skutečnosti si mnozí po návratu domů udrželi písemný kontakt se svými norskými přáteli a mnozí z nich si přáli Norsko znovu navštívit. Po roce 1948 to však již nebylo možné.“
„Většina vnoučat, se kterými jsme mluvili, nám řekla, jak moc chtějí Norsko navštívit po sametové revoluci v 90. letech. Většina z nich však z různých důvodů své přání nesplnila.“
Jedním z výsledků projektu Noráci je rozsáhlý web s názvem noraci.cz, která obsahuje databázi všech českých mužů roztroušených v Norsku, stejně jako historické dokumenty, fotografie a mapy. Vendula Hingarová říká, že práce na místě budou pokračovat i do budoucna:
„Vzhledem k tomu, že jsme oslovili mnoho vnoučat, je stále mnoho materiálu, který bude zveřejněn. Musíme také řešit nové akvizice.“
„Tato stránka je zajímavá nejen pro vnoučata, ale má také své příznivce v Norsku, zejména v norských muzeích, kteří si velmi váží materiálu z válečného Norska.“
Často se jedná o jedinečné obrazy míst, která již neexistují, jako jsou pracovní tábory, bunkry a válečné budovy.
„Je to poprvé, co mohli vidět obrázky z válečného Norska z pohledu nucených dělníků, a to je pro ně jedinečné.“
Dalším výstupem projektu je putovní výstava, která je v současné době k vidění v budově Filosofické koleje na Palachově náměstí v Praze.
Kromě velkých obrazů mapujících životní cestu mužů nasazených v Norsku na nucené práce obsahují také černobílé portréty jejich vnoučat s portrétem jejich předků.
Vendula Hingarová říká, že mnozí z takzvaných Naurasi si přejí, aby jejich příběhy byly vyslyšeny. Přestože se jí nedožili, projekt věnovaný jejich památce pro jejich rodiny stále hodně znamená.
https://noraci.cz/cs/front-page/
